Brunello cucinelli: móda, rodina a vize umění v srdci itálie

Stefano Schirato nás provází do Solomea, malebné italské vesnice, která se stala epicentrem impéria Brunella Cucinelliho. Nejde jen o módní značku, ale o vizi, o filozofii života a o hluboký vztah k místu, kde vše začalo. A právě o tom vypráví nový dokument, který se odlišuje od běžných portrétů světových návrhářů – proplétá skutečnost s fikcí a odhaluje intimní příběh muže, který proměnil vesnici v inspiraci pro celý svět.

Filmový portrét, který překračuje žánr

Dokument Brunello: The Gracious Visionary, natočený pod taktovkou uznávaného Giuseppeho Tornatoreho (Cinema Paradiso), není pouhou kronikou života Brunella Cucinelliho. Je to cesta za pochopením jeho hodnot, jeho vize a jeho hluboké úcty k lidem a tradicím. Díky prolnutí archivních záběrů s novými scénami, kde Cucinelliho roli ztvárňují mladí herci, vzniká unikátní audiovizuální zážitek, který diváka vtáhne do světa italské módy a rodinného podnikání.

Cucinelli se v rozhovoru pro ELLE Decor otevírá a sdílí, co ho inspiruje. „Přitahují mě mladí lidé a to, jakou budoucnost jim připravujeme,“ říká. „A samozřejmě i rytmus přírody – návrat vrabců do Solomea každý rok ve stejný den. V té konzistenci je moudrost, kterou žádná technologie nikdy nepřekoná.“

Co dělá prostor „Brunello“? Mír, harmonie mezi místem a duchovním profilem jeho obyvatel, přírodní materiály, dostatek světla, knihy na dosah ruky a klidné místo k přemýšlení. „Přemýšlení je práce a zaslouží si důstojné sezení,“ dodává.

Dětství bez elektřiny a vize důstojnosti

Cucinelliho dětství v Castel Rigone, bez elektřiny a tekoucí vody, ho naučilo cenit si jednoduchosti a důstojnosti. „Četli jsme při svíčkách. Byla to chudá domácnost, ale nikdy nedůstojná,“ vzpomíná. A právě tato vzpomínka ho vedla k obnově Solomea – ne k honbě za opulentností, ale k vytvoření prostředí, které by jeho rodičům poskytlo ten komfort, který jim chyběl.

Jeho oblíbeným místem je divadlo v Solomea, opuštěné po večeři – monument, který vzdává hold lidské důstojnosti, podobně jako římské amfiteátry před dvěma tisíci lety. „Připomíná mi to Marka Aurelia, který říkal, že bychom měli žít, jako by každý den mohl být náš poslední,“ přemítá.

Rozhodnutí natočit film o svém životě bylo pro Cucinelliho důležité. „Viděl jsem mnoho dokumentů o významných lidech, ale téměř vždy po jejich smrti. Chtěl jsem svůj příběh vyprávět upřímně, když jsem ještě žijící,“ vysvětluje. A právě režisér Tornatore, s jeho schopností najít poezii v obyčejném životě, byl pro tuto misi ideální volbou.

Dokument se neomezuje na suchá fakta, ale proplétá je s fikcí, což Cucinelli považuje za odraz samotného života: „Žijeme dokument každý den, ale vzpomínáme na něj a vyprávíme ho našim dětem a vnoučatům jako pohádku.“

Místo slávy a bohatství klade Cucinelli důraz na důstojnost práce. „Viděl jsem svého otce ponižovaného v továrně a slíbil jsem si, že nikdy nedovolím, aby se to stalo jinému člověku, pokud to bude v mých silách,“ říká. A právě tato vzpomínka je základem všeho, co vybudoval.

Inspiraci hledá v dílech filozofů jako Marcus Aurelius, Hadrian a Seneca – kompas, který se každý den snaží používat. A co nás čeká? Cucinelliho vize je jasná – nadále budovat svět, kde je důstojnost práce a respekt k lidem základem všeho.